Kletba slepého čaroděje [ Pověst ]

Kletba slepého čaroděje. Z knihy: "Bludný kámen - tajemné pověsti krnovska".
Nad osadou Burkvíz v blízkosti Města Albrechtic se na kopci zvaném Strážiště nachází zbytky hradu původně nazvaném Luginsland, což znamená (Pohled do kraje). Toto původní centrum kolonizační krajiny bylo osídleno pravděpodobně od druhé poloviny 13.století do poloviny čtrnáctého století. V troskách hradu se zjevoval přízrak mladé dívky, kterou před dvěma sty zaklel slepý čaroděj, jak vypráví tato pověst.
Sklepením hošťálkovického zámku se rozléhal zpěv muže, který šenkoval víno do konvice, na kterou už netrpělivě čekala služebná Elvíra, aby jí mohla donést zámeckému pánovi do jeho ložnice. Byl totiž zvyklý vypít každý večer před spaním džbánek sladkého moku, aby snad neměl kyselé sny. Když jí šenkýř konečně podával naplněnou konvici a bez přestání prozpěvoval jakousi tesknou písničku, Elvíra si pomyslela.
"Toho člověka jsem ještě nikdy neslyšela promluvit. Stále si jen cosi pobrukuje, občas si olízne knír, ve kterém se lesknou kapky vína a zpod opuchlých víček vypoulí červenými žilkami potrhané oči. Snad proto mu všichni na zámku říkají Poula. Nikdo ani neví, jak dlouho tento podivín žije v zámeckých sklepeních. Povídá se, že se narodil před mnoha léty ve starém sudu, který stál v nejtmavším koutě sklepa. Nikdo se nesměl k tomuto sudu přiblížit. Poula jej obložil otýpkami sena, na nichž v noci spával. A přes do nich zapichoval hrozivé vidle, které byl připraven použít proti případnému zvědavci."
Po čase si Elvíra i ostatní služebníci zvykli a do tmavého kouta se raději ani nepodívali. A pak Poula naléval víno, čistil a opravoval sudy a sklepení snad nikdy neopustil. To však bylo Elvíře nejvíc podivné. Jak mohl Poula trávit dlouhé roky, aniž ho zahřály sluneční paprsky, potěšil zpěv ptáků, pohladila stébla trav, omámila vůně či rozveselil lidský smích ? Slova jeho písniček se jen smutně odrážela od chladivých a temných zdí zámeckého sklepení a melodie skřípala jak meluzína uvězněná v úzkém prostoru nikam nevedoucí šachty.
Proto se Elvíra rozhodla, když stoupala po točivých kamenných schodech s konvicí vína v ruce, že tajemství starého muže odhalí. Toho dne nemohla dlouho do noci usnout, a jak o všem přemýšlela, najednou si vzpomněla na to, co se přihodilo když ještě bydlela se svou matkou v Purkraticích. Matka tehdy vážně ochořela a Elvíra se vydala navštívit místní babku kořenářku s prosbou o pomoc. Kořenářka bydlela až na samém konci vesnice v malé chaloupce, které se říkalo "U tří bylinek", neboť kořenářčin lektvar , připravovaný z puškvorce, čekankového kořene a meduňky, byl svou léčivou mocí znám široko daleko. Babka kořenářka tento nápoj míchala jen za nocí, kdy Měsíc ukázal svou plnou tvář a na nebi se spojily dvě nejjasnější hvězdy. Vždy o tomto čase stoupal z komína chaloupky U tří bylinek hustý bílý dým, který na obloze vytvořil obláčky naděje pro všechny nemocné.
Elvíra věděla, že se přiznivá znamení na nočním nebi ukázala nedávno, a tak si byla jista, že neodejde od kořenářky s prázdnou. Sotva vstoupila do světnice a poprosila starou ženu o lék pro svou matku, byla vyzvána, aby se posadila.
"Víš, tento lektvar už míchám mnoho let a pokaždé ze stejných rostlin. Tak by se mohlo zdát, že stačí si nápoj odnést a podat je nemocnému, aby se vzápětí uzdravil. Ale je to trochu složitější. Tak jako lidé, byť mohou nést tatáž jména, se chovají každý jinak, tak i nemoci, označené stejným jménem, se ne u každého stejně projevují. Velké uznání spočívá v tom, nahlédnout nemocnému do duše. Tam bývá nepsáno proč tělo ochořelo. A potom se nemůže stát, že by se lék stal pro člověka jede. I já musím leckdy k čaji ze tří bylinek něco přidat, něco z něj ubrat, a tak připravit nápoj, o který prosí duše nemocného."
Kořenářka se dlouze zadívala do Elvířiných očí a po chvíli řekla : "Vidím, že svou matku opravdu miluješ. Její duše se zrcadlí v tvých očích a tam vidím příčinu jejího churavění. Víš, často se stává, že milující duše jsou spojeny v dobrém i zlém, a z jedněch očí se tak mohou přečíst osudy všech které má člověk rád."
Ještě chvíli se v dívčích očích odrážel upřený pohled staré ženy a Elvíra se málem rozplakala z bolesti, která se jí usadila v hlavě. Netrvalo však dlouho, jako mávnutím kouzelného proutku bolest úplně zmizela a dívka si pečlivě ukládala do paměti rady kořenářky o užívání lektvaru. Potom poděkovala a chystala se k odchodu.
"Ještě počkej" zvolala kořenářka. "Z tvých očí jsem vyčetla ještě něco. Ty můj nápoj prozatím potřebovat nebudeš, ale přesto ti musím dát na cestu dobrou radu. Nikdy, pamatuj, nikdy se nedívej do cizích příběhů, i kdyby ti zvědavost nedala spát. V osobních příbězích některých lidí jsou zaklety temné síly jejich vlastního osudu, z něhož se mohou osvobodit jen oni sami. A ten, kdo byť v dobré vůli, vstoupí do tohoto prokletí, stává se sám trestaným za jejich viny. Nechtěj tuto pravdu pochopit, až ve chvíli, kdy pohlédneš do slepých očí."
Elvíra si natřepala zválený polštář, opřela jej o pelest postele a posadila se. Proč si po tak dlouhé době, právě teď, vzpomněla na slova kořenářky ? Přece ani tehdy neporozuměla tomu, co stařena vyčetla z jejich očí. Jistě, ta žena dokázala mnohé lidi zbavit nemoci, ale že by také viděla do budoucnosti ? Elvíra nikdy nikoho neslyšela vyprávět o tom, že by kořenářka někomu věštila budoucí události jeho života. A že se dala do hovoru s každým kdo neměl slepená ústa spánkem nebo němotou, věděla sama nejlépe. Odehnala tedy vzpománku mávnutím ruky a pomyslela si, jestli té staré bábě přece jenom nepřeskočilo z toho věčného nahlížení do nemocných očí.
V představách se Elvíra zatoulala do zámeckého sklepení, kde jistě v tuto chvíli pomlaskává ze spaní Poula ležící na svém slaměném lóži u ztrouchnivělého sudu. Určitě netuší, že v komůrce pro služebné leží dívka, která pátra po neviditelném klíči, pomocí něhož by mohla otevřít vstupní bránu do Poulova osudu.
Stalo se to až nad ránem, ve chvíli, kdy zhasínaly hvězdy a jejich odchod na druhý konec světa pozoruje probuzené slunce. První rozespalý paprsek pronikl okenním sklem a zvonivě dopadl na podlahu. Elvíra, která celou noc ani oka nezamhouřila, vykřikla údivem, když spatřila, jak z konce paprsku vypadl malý stříbrný klíček. Točil se na místě kolem dokola, a když se dívka pro něj sehnula, najednou se rozplynul a Elvíra pocítila na jazyku studenou pachuť kovu. "To je tak, když člověk celou noc nespí a nestrávené sny mu potom tancují před očima" řekla si a raději se začala oblékat.
Toho dne se Elvíra nemohla dočkat večera, kdy jí zámecký pán opět pošle do sklepa pro víno. Několikrát tajně postávala u točitých schodech poblíž sklepních dveří, aby se poslechem tklivého zpěvu přesvědčila, že předmět její zvědavosti nikam nezmizel. Konečně nastal večer a Elvíra scházela dolů po schodech s konvicí v ruce. Celý den plnila roztržitě své úkoly, ani se nenapila, ani se jídla nedotkla, jen v ústech stále cítila tu kovovou pachuť, o kterém byla přesvědčena, že se rozplynul v rozbouřených vlnách jejich myšlenek.
Opravdu tomu tak bylo. Dívka byla posedlá zvědavostí a nemohla se dočkat okamžiku, kdy otočí klíčem v zámku vstupní brány Poulova osudu.
"Poulo, přestaň na chvíli zpívat. Chci se tě na něco zeptat. Nebudu moci klidně spát, dokud mi nepovíš, co vlastně jsi", zavolala Elvíra už od dveří a všimla si, jak starého muže její slova vylekala. Přestal zpívat, ruka mu zůstala trčet ve vzduchu, kapky z jeho kníru padaly k zemi, z pootevřených úst mu vyklouzla špička ztuhlého jazyka a oči zděšeně těkaly po dívčině postavě, jako by poprvé uviděly člověka.
Elvíra upustila konvici na kamennou dlažbu a sklepem se rozlétl burácivý hlas kovu a kamene. Potom nastalo zlověstné ticho. Dívka ani nedutala, když do ticha vstoupil zvuk připomínající skřípot brány otevřené po mnoha letech. Byl to Poulův hlas, který se otevřel, aby po dlouhém čase do světa lidí.
"Bál jsem se toho, co bylo předpovězeno. Toho, že jednoho dne se objeví dívka, která vejde do mého osudu, a tím neunikne prokletí slepých očí. Je tomu už mnoho let, kdy mne jako malého chlapce zaklel nevidomý čaroděj, který se beznadějně zamioval do mé matky a z pomsty za neopětovanou lásku mne nechal během jedné noci zestárnout a na celý můj rod seslal smrtelné nemoci. Uvrhl mne do zdejších sklepení, kde jsem měl sloužit jako šenkýř. Čaroděj mi nechal v ústech jen smutný zpěv. Nebudeš nikdo", pravil zlý kouzelník, budeš pouhé něco, a dokud se tě jistá mladá dívka nezeptá, ne kdo, ale co jsi, budeš po celou věčnost žít v zatuchlém sklepě a víno bude rozleptávat tvé srdce i tvou duši. Ta dívka bude mít v hlavě klíč od tvého osudu, jehož branou vstoupí do osudu vlastního a vezme na svá bedra tvé prokletí".
Tak pravil čaroděj a jeho slova se nyní naplnila," smutně dodal Poula, když pohlédl na mladou dívčinu tvář. Potom pokrčil rameny a znovu promluvil : "Neměla jsi přerušovat můj zpěv a vstoupit do mého příběhu, na jehož konci je tma. Zpíval jsem si o svém osudu a nechtěl jsem jej s nikým sdílet, protože jsem za ta léta už pochopil, že jsem se kdysi dávno provinil tam, kam paměť tohoto života nesahá. Proč jsi nedokázala přemoci svou zvědavost a myslela sis, že se tvůj život povznese poznáním toho, co jsem ? A to jsi ještě ani nestačila poznat, kdo jsi ty sama."
Starcova slova dozněla, Elvíra jako v mrákotách přivřela oči, a když je po chvíli znovu otevřela, po Poulovi nebylo ani vidu. Z tmavého kouta najednou vyšlehly plameny, ozval se praskot hořícího sudu a vzduchem začaly poletovat ohnivá stébla slámy. Po chvíli se v začouzeném sklepě rozsvítilo červené světlo kahance, který držel v rukou vysoký kostnatý muž mající na hlavě železnou obruč.
"Podívej se mi do očí a řekni, co tam vidíš" zahřměl cizí hlas. "Tmu", hlesla Elvíra., a než si stačila uvědomit, co se to s ní děje, stála na temeni kopce mezi troskami burkvízského hradu. Stála tam docela sama a v uších ji zaznělo : "Budeš tak dlouho bloudit po zříceninách Burkvízu a zpívat o zakázaném klíči, jenž ti otevřel bránu do cizího osudu, dokud se nenajde člověk, který položí v noci na jeden z kamenů bývalého hradu klíč od svého pokoje. Poté budeš vysvobozena z prokletí.. Ten člověk však musí znát tvůj příběh. Proto za tichých nocí zpívej hodně hlasitě, abys některé ze spících lidských srdcí probudila."
Mnoho lidí od těch dob slyšelo tuto píseň, ale dlouho se nenašel nikdo, kdo by měl odvahu přijít v noci k troskám a položit na hradní kámen svůj klíč. Až po sto letech prý navždy utichl Elvín zpěv a mnozí lidé z okolních vesnic se potom dušovali, že často zahlédli nad troskami hradu Burkvízu poletovat bílého čápa s malým klíčkem v zobáčku. Komu patřil ten klíč a kdo překonal svůj strach, aby nebohý přízrak dívky zbavil prokletí, to se už nikdo nikdy nedověděl.
Dodnes se říká, že kdo spatří nad troskami hradu Burkvízu letět bílého čápa, tomu bude po celý život zářit nad hlavou šťastná hvězda jeho vlastního osudu. Ten také bude vědět, že ne pouhá zvědavost, ale jedině moudrost a pravé poznání může poodhalit tajemství třináctých komnat.
Irena Šindelářová

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

UMÍSTĚNÍ

DALŠÍ INFORMACE: http://www.Osoblazsko.cz
Typ záznamu: Pověst
AKTUALIZACE: Jana Holáňová (Beskydy-Valašsko, regionální agentura CR) org. 56, 30.03.2004 v 08:34 hodin