Andělská Hora - Kyselka (Doupovské hory) [ Naučná stezka ]

Začátek: Andělská hora - hrad
Konec: Kyselka
Délka: 10 km
Počet zastávek: 5
Zaměření: Příroda, geologie, historie.
Typ stezky: pro pěší
Náročnost: střední
Čas pro prohlídku: 3 hodiny
Značení: turistická značka, informační tabule
Doba návštěvy: za sněhu nevhodné
Mapa: Krušné hory
Poznámky: Začátek naučné stezky je za kostelem v Andělské Hoře.
Správce stezky:
Děti Země - Plzeň, Tylova 23, 301 00 Plzeň, tel.: 377 325 654
Stav stezky: dobrý

ANDĚLSKÁ HORA

Pověst o založení hradu
Anglický král Tristan zachránil na lovu malého chlapce, jehož matka byla zabita medvědem. Hoch byl pojmenováno Richard Medvědí Pracka a vyrůstal na hradě společně s královou dcerou Albínou, do které se později zamiloval. A protože nenašel odvahu požádat Tristana o její ruku, uprchli spolu do míst dnešní Andělské hory. Albína byla velice laskavá a dobrotivá, mezi lidem se jí začalo říkat Anděl a jejich hradu Andělská hora. Albína neustále toužila po usmíření se svým otcem, avšak Richard o ničem takovém nechtěl ani slyšet. Král Tristan po dlouhém pátrání zjistil, kde se jeho dcera nachází. S početnou vojenskou družinou se do oněch míst vydal. Dozvěděl se, že Albína již delší dobu prahla po usmíření, které si ovšem Richard nepřál. Proto hrad oblehl a začal jej dobývat. Když Richard poznal, že prohrává, snažil se svou ženu otrávit jedem, avšak omylem vyměnil poháry a sám vypil smrtící nápoj. Albína se poté spolu s otcem vrátila zpět do Anglie.

Historie hradu
První zmínka o hradu nacházejícím se mezi Karlovými Vary a Bochovem pochází z roku 1402. Byl založen koncem 14. století Hrabišici, kteří drželi též sousední Bochov. Odtud pochází jiná pověst o tom, že oba hrady založily dvě sestry na takových místech, aby si mohli vidět do oken. V 16. století došlo k rozšíření hradu - na východní straně byl vystavěn dvoupatrový renesanční palác. Na konci téhož století koupili hrad páni z Felzu, avšak bydleli na novém zámku v Kysibelu a na nepohodlný a nepřístupný hrad se uchylovali s rodinou pouze v dobách řádění moru. V roce 1635 byl hrad vydrancován Švédy, za Černínů podstoupil částečnou opravu, avšak veliký požár v roce 1718 jej zcela zničil.

Jaterník podléška (Hepatica nobilis)
Pojmenování pochází podle tvaru listů připomínajícího laloky jater. Květ se sestává z 6-10 plátků, které jsou většinou modré, mohou však být i růžové nebo bílé. Vyskytuje se spíše vzácně v listnatých lesích a křovinách.

Konipas luční (Motacila flava)
Rozšířen v celé Evropě. Samečkové mají v létě svítivě žlutou hruď a olivově zelený hřbet. Samičky jsou o něco bledší. Potravu přinášejí k hnízdu oba rodiče, neodvažují se však k němu, když je někdo pozoruje. Pobíhají tak rychle, že jejich míhající se nohy ani nespatříme a stejně jako jiní konipasové při tom potřásají ocáskem. Někdy si ke krátkému odpočinku sednou i na kravský hřbet. V době, kdy samička sedí na vejcích, sameček se stále zdržuje v blízkosti hnízda. Hlídá a když zaznamená hrozící nebezpečí, ihned spustí varovný křik.
Druh silně ohrožený vyhynutím.

Netopýr severní (Eptesicus nilssoni)
Netopýr se v prostoru orientuje pomocí echolokace - hlasovým ústrojím vysílá ultrazvukové vlny, které zpětně zachycuje především ušima. Těmito signály rozpoznává i za úplné tmy objekty v prostoru, kde se právě pohybuje. Takto lokalizuje např. stromy nebo budovy, ale hlavně i svou kořist. Všichni netopýři upadají do zimního spánku, jehož délka závisí na teplotě. Vyrušení ze spánku může být pro netopýry smrtelné, protože odčerpá velké množství jejich energie. Mimo zimní období jsou schopni upadat do jakési strnulosti (letargie) i během dne. Přezimují zejména v jeskyních a starých důlních dílech, kde vytvářejí kolonie, jež mohou čítat až tisíc jedinců. Létá již brzy zvečera a průměrně uletí 20-40 km.
Je chráněný Evropskou úmluvou o ochraně netopýrů (EUROBATS).

ŠTICHLŮV MLÝN

Malebná lesní usedlost byla odedávna místní částí obce Andělská Hora. Ležela v romantickém údolí na březích potoka Hotschelohbach směrem k obci Činov. Místo dostalo název podle prvního majitele Štichlova mlýna, mlynáře Stiechla. Mlýn byl postaven roku 1660. V roce 1932 vyhořel a poté již nebyl obnoven. Dodnes je zachován jako ruina.

V lokalitě Štichlův mlýn stávaly např. tyto objekty:
Čp. 105 - Štichlův mlýn, posledním majitelem ruiny a pozemku před rokem 1945 byl Wilhelm Hübner
Čp. 106 - dům truhláře a hospodáře Franze Schröttera
Čp. 131 - dům Aloisie Schwarzové
Čp. 135 - dům Elsy Höllové
Čp. 145 - dům Josefa Schöttera, malíře porcelánu
Čp. 150 - dům číšníka Rudolfa Wiesera
Čp. 149 - hostinec "Gasthaus zum Sonnenaufgang", majitelkou byla Hermína Mähringová
Čp. 143 - hostinec "Zur Krähe" ( U vrány), majitelkou byla Marie Hübnerová
Čp. 144 - dům Wilhelma Hüttnera
Čp. 142 - dům mlynářskéhp pomocníka Josefa Sandera
Čp 161 - dům dělníka Wenzela Holleiho
Čp. 146 - dům ševce a hospodáře Wenzela Mezka
Čp. 1555 - dům ševce a lesního dělníka Josefa Langa
Čp. 112 - černínská myslivna, bydlel v ní Josef Lange, lesník hraběte Černína, majitele andělskohorského polesí

Podběl lékařský (Thussilago farfara)
Vyskytuje se na vápenitých, často vlhkých rumištích. Jedna z prvních jarních kvetoucích rostlin. V zemědělství podběl považován za obtížný plevel. Léčivá bylina - rozpouští hleny při chronickém kašli, podpůrný při nadýmání, používán při zánětech ústní a hltanové sliznice.

Mlok skrvnitý (Salamandra salamandra)
Velký, robustní, neohrabaný obojživelník s mohutnou hlavou. Mloci nemají hlas, ale někteří se dokáží nafouknout vzduchem a vydávají pisklavé zvuky. Ve dne se skrývají a aktivní jsou v noci, za deštivého počasí i během dne. Můžeme je spatřit ve vodě i na souši. Žije v podhůří a na vysočině v listnatých lesích v blízkosti klidných a čistých potoků. Aktivní zpravidla v noci, za deštivého počasí i během dne.
Druh silně ohrožený vyhynutím.

Mnoho pověr s mloky
S mloky se odjakživa spojovalo mnoho pověr a nesmyslů, na které mnoho z nich doplatilo životem. Tradovalo se například toto: "Mlok je tak studený, až od něho oheň hasne. Mezi všemi jedovatými tvory nejhorší. Když vylezou na strom, otráví tím všechny plody, a kdo je okusí, zemře na zimnici. Když se dotkne prackou stolu, na něž se mísí těsto, chléb upečený z tohoto těsta bude otrávený. Spadne-li do vody, otráví vodu." Tak psal o mlokovi Pilnius Starší. Ve starém Římě existoval zákon, podle něhož byl člověk, který dal někomu požít kousek masa z mloka, považován za traviče a trestán smrtí. Středověcí alchymisté se domnívali, že jim mloci dopomohou k získání "kamene mudrců". A tak mloky pekli, vařili, louhovali, sušili, roztloukali a zalévali různými lektvary. Dnes jsou již mloci naštěstí chráněni zákonem.

Čolek horský (Triturus alpestris)
V době rozmnožování (na jaře) probíhají mezi čolky tzv. svatební obřady. Samec poskakuje dopředu a dozadu a mává ocáskem. K samici se staví hlavou a ocas natáčí k boku. Světlý pruh na ocase slouží samičkám jako směrovka k místům, kam nalepil spermatofory. Samička je posbírá kloakou (což je jev mezi obojživelníky velice ojedinělý). Pestrobarevný šat čolků se po skončení námluv změní v nenápadný černý či temně hnědý.
Druh silně ohrožený vyhynutím.

ŠEMNICKÁ SKÁLA

Říká se, že...
...ve středověku vládl na Andělské hoře krutý hradní pán, který jistému poddanému poručil, aby mu na hrad poslal svou dceru. Panna se ho tolik bála, že před ním uprchla do lesa. Hradní pán uvrhl jejího otce do vězení, neboť nesplnil jeho rozkaz. Ve vězení měl setrvat do doby, než se jeho dcera objeví. Ta ale vůbec netušila, co potkalo jejího otce, neboť se vyhýbala jakémukoliv setkání s lidmi. Jednoho dne děvče slyšelo troubení loveckého rohu - hradní pán si vyjel na hon. Ačkoliv se dívka snažila schovat, hradní pán ji spatřil a začal ji pronásledovat. Dívce se podařilo dosáhnout vrcholku skály, odtamtud však již nemohla dále. Když už ji pronásledovatel téměř dostihl, dívku napadlo skočit na předsunutý skalní výstupek pod sebou a schovat se za malý keřík. Rytíř překvapený náhlým zmizením děvčete bodl koně ostruhami tak bolestně, že zvíře vyrazilo vpřed a i s pánem se zřítilo dolů ze skály. Tím došlo k osvobození celého kraje, otec dívky byl propuštěn z vězení a ta se vrátila k němu domů.

Výr velký (Bubo bubo)
Je největší sovou, dosahuje rozpětí křídel až 170 cm a váží více než tři kilogramy. Patří k nejvzácnějším a nejvíce ohroženým ptákům v Evropě, neboť ke svému životu potřebuje krajinu, kde nejsou telegrafní a elektrické dráty, kde ho nepronásleduje člověk, kde je dostatek potravy a skalních stěn pro hnízda. Ve střední Evropě jsou takové podmínky už jen málokde k nalezení. Výr velký se živí hlavně hlodavci, někdy loví ježky, vrány. Na jaře je možné poslouchat jeho strašidelné houkání, které se ozývá z lesa. Je to jeho svatební píseň, kterou dokáže opakovat i stokrát. Houkat však dokáží jen starší jedinci, mladí ptáci po opuštění hnízda dovedou pouze syčet.
Druh ohrožený vyhynutím.

Datel černý (Dryocopus martius)
Velký, robustní, neohrabaný obojživelník s mohutnou hlavou. Mloci nemají hlas, ale někteří se dokáží nafouknout vzduchem a vydávají pisklavé zvuky. Ve dne se skrývají a aktivní jsou v noci, za deštivého počasí i během dne. Můžeme je spatřit ve vodě i na souši. Žije v podhůří a na vysočině v listnatých lesích v blízkosti klidných a čistých potoků. Aktivní zpravidla v noci, za deštivého počasí i během dne.
Druh silně ohrožený vyhynutím.

Sasanka hajní (Anemone nemorosa)
Vytrvalá, až 25 cm vysoká bylina, která kotví v zemi plazivým oddenkem s četnými kořínky. Kvete na jaře, mnohdy již v březnu. Za nepříznivého počasí a v noci se květ sklání a částečně zavírá, aby chránil pyl před vlhkostí. Za slunného počasí se opět napřimuje. Opylení zprostředkuje hmyz, avšak velmi často dochází k samoopylení tím, že v noci, kdy je květ skloněn, uvolněný pyl spadne na bliznu a opylí ji. Plodem je chlupatá nažka. Semena obyčejně rozšiřují mravenci. Ve vlhkých, zejména lužních lesích roste ve velkých skupinách.

Evropská ekologická síť (European Ecological Network) - EECONET
si klade za cíl vytvořit územně propojenou siť zabezpečující ochranu, obnovu a nerušený vývoj ekosystémů a krajin nesporného evropského významu. Územní systémy ekologické stability (ÚSES) představují podobnou ekologickou síť v České republice. EECONET rozšiřuje tuto síť o tzv. zóny zvýšené péče o krajinu. Klíčová území EECONET jsou krajinné oblasti se soustředěnými přírodními hodnotami celostátního a celoevropského významu.

SKALKY SKŘÍTKŮ

O odchodu skřítků z tohoto kraje
Ve strmé skále nad Dubinou, které se odedávna říká Skalka skřítků, se nachází množství tajuplných jeskyněk. Tato opuštěná obydlí a chodby jsou památkou na jejich dávné obyvatele. Byli jimi mírumilovní skřítci, kteří zde, na území Doupovských hor, střežili velký poklad. S lidmi z okolních vesnic žili v dobrém a jako neviditelní pomocníci jim pomáhali s každodenní tvrdou prací. Za to požadovali od hospodářů jen trochu jídla. Časem ale sedláci začali být nenasytní a lakomí a skřítkům již nepřáli. Chléb dříve určený skřítkům raději snědli sami. Kromě toho byl odvěký klid lesů narušen vyzváněním zvonu kostela ve Svatoboru. Proto se národ skřítků rozhodl odejít z tohoto kraje. Jednoho dne tedy přišel král skřítků k převozníkovi přes řeku Ohři v Dubině a poprosil ho, jestli by nepřevezl jeho početný národ přes řeku. Převozník souhlasil a celý den vozil neviditelné skřítky z jednoho břehu na druhý. Když za soumraku převezl poslední skřítky, král ho odměnil zlatem. Také se zeptal, jestli chce být poslední, kdo zde spatří jeho národ. Převozník chtěl, neboť byl zvědav, kolik skřítků převezl. Král zvolal: "Klobouky dolů!". V té chvíli převozník užasl - na louce spatřil několik tisíc skřítků. Poté se s ním král rozloučil, skřítkové mu zamávali a vydali se s těžkým nákladem směrem ke Krušným horám. Od té doby již skřítky nikdo nespatřil.

Geologický vývoj
Skalky skřítků se nacházejí na západním úpatí Doupovských hor, modelovaném tokem řeky Ohře, asi 1 km od obce Dubina, v severozápadním svahu Švédlova vrchu. Jsou to rourovité dutiny oválného až kruhového průřezu o průměru 1-150 cm a délce od několika cm do několika metrů. Skalky skřítků, jak je toto místo označováno v novějších turistických mapách, je název značně nepřesný, neboť se nejedná o dílčí skalky, nýbrž o souvislý skalní masiv. Od třicátých let do současnosti existuje hojný názor odborné veřejnosti, že dutiny vznikly po vyvětrání kmenů a větví, uzavřených a stržených během vulkanické erupce. Nedostatek této teorie spočívá jednak v tom, že nebyly nalezeny žádné rostlinné zbytky v dutinách, jednak v nápadné pravidelnosti těchto dutin (většinou kruhového průřezu a naprosto rovného protažení). A dále - na vrchu Pustý zámek jsou tyto dutiny vyvinuty přímo v lávovém proudu, v němž každý lávový zbytek shoří (teplota čedičové lávy činí 1200 stupňů Celsia). Proto se lze spíše přiklánět k názoru G.C. Laubeho (1912), potvrzenému novým výzkumem hornin z okolí dutin, že vznik dutin způsobily plynné erupce proplyněného a horkého proudu lávy a následná vodní eroze.

Struktura lesa
Les se skládá z pěti pater. Svrchní patro je tvořeno korunovou klenbou, kde probíhá největší část rostlinné produkce (korunová klenba je plně přivrácena ke světlu). Pro mnoho ptáků je velmi důležité druhé stromové patro, kde jsou jejich hnízda poměrně dobře chráněna před náhlým nepříznivým počasím. Následuje keřové patro, tvořené hlavně dřevinami keřovitého vzrůstu (výška cca. 1-3 m). Většinou lze pozorovat ještě další dvě vegetační patra, bylinné a mechové.

Puštík obecný (Strix aluco)
Je to noční lesní pták s metrovým rozpětím křídel a hmotností okolo půl kilogramu. Na těle má řidší opeření než ostatní sovy, zato nohy má opeřené až k drápům. Na hlavě nemá péřová ouška. Puštík je dobře přizpůsobivý kulturní krajině, a proto je jedinou evropskou sovou, jejíž populace není dosud vážně ohrožena. Vidět ho můžeme spíše v zimě, neboť za chladných slunečních zimních dnů vysedává na slunci. V létě vylétává jen v noci, přičemž přeslechnout ho je nemožné, protože se jeho hlas rozléhá za klidných měsíčních nocí na kilometr daleko.

Orsej jarní (Ficaria verna)
Orsej jarní je vytrvalá rostlina, která dorůstá výšky až 20 cm. Těžištěm rozšíření orseje jsou lužní a svěží listnaté lesy. Je ukazatelem minerálně bohatých půd. Orsej je poměrně náročný na světlo, a proto kvete před olistěním dřevin. Snáší i občasné zaplavování. Dospělé rostliny orseje jsou jedovaté a mají palčivou chuť, proto se jim zvěř i dobytek vyhýbají.

KYSELKA

Prameny Doupovských hor
Většinou jde o prosté, slabě alkalické a železité kyselky. Jsou to především zřídla v Kyselce s bohatým obsahem CO2. V renesanční době se objevila konkurence Karlových Varů v nedalekých pramenech u Radošova, které ovšem nemohly ohrozit jejich rozvoj nebo jim ubrat na věhlasu. Radošovskou minerálku, jež vyvěrala v místech, kde dnes stojí lázně Kyselka, pili s oblibou lázeňští hosté. Od 13. století jsou známé minerální prameny, od konce 18. stol. Lázně, od roku 1873 v majetku J. Mattoniho, který zřídil minerální vody a rozšířil lázně. V roce 1898 otevřena novorenesanční kolonáda. V bočním údolí stojí moderní plnírna známé Mattoniho Kyselky.

Užovka stromová (Elapha longissima)
Je to velká, mrštná užovka s podlouhlou, od krku zřetelně odlišenou hlavou a poměrně velkýma očima. Tělo má žlutohnědé, hnědé nebo olivové. Má ráda teplé a intenzivně prosluněné oblasti. Žije na křovinatých okrajích lesů, ve světlých hájích s podrostem, na svazích porostlých křovinami a bylinami a ve skalnatých oblastech, na rozpadlých zdech a na hromadách kamení. Je aktivní ve dne a za soumraku. Zimní úkryty opouští až koncem dubna nebo začátkem května. Většinu času tráví sluněním. Když samci vyhledávají samici, mnoho dní prozkoumávají krajinu. Jestliže narazí na samce, dochází k měření sil, kdy jeden druhého snaží přitlačit k zemi. Živí se drobnými savci, ptáky a ještěrkami. Tato užovka dovede nejen velmi obratně vyšplhat vysoko do větví stromů a keřů. Přitom využívá drobných výstupků, k nimž se přimyká svými kýlovitými břišními štítky. Je to klidná užovka, ke které když se opatrně přiblížíme, uprchne jen málokdy, takže se dá bez problémů pozorovat.
Druh silně ohrožený vyhynutím.

Ledňáček říční (Alcedo atthis)
Tento pták je dlouhý asi 16 cm. Má modře zbarvené peří, krátký ocásek a velkou hlavu s dlouhým zobákem. Létá nízko nad vodou a loví drobné, nanejvýš deseticentimetrové rybky. Jakmile zahlédne rybku, vrhne se za ní do vody. Tento proces musí několikrát opakovat, aby se nasytil - z deseti pokusů bývá pouze jeden zdařilý. V době hnízdění je ve shánění potravy nejaktivnější. Hnízdí v blízkosti vod v noře, kterou sameček se samičkou hloubí v hliněných stěnách. Nora bývá dlouhá 30 - 100 cm dlouhá a na jejím konci je vlastní hnízdo. Část populace přezimuje v jižní a v jihozápadní Evropě. Ti ledňáčkové, kteří zůstávají přes zimu, mohou snadno v krutých mrazech přijít o život. Mráz může zahubit až devět z deseti ledňáčků. Také lidé ledňáčky pronásledují, a to buď proto, že loví ryby, nebo pro jejich pestré peří. Ještě dnes se loví ledňáčci na lep nebo do pastí. Ty často přerazí ledňáčkovi obě nohy a krásný pták pak umírá v mučivých bolestech.
Druh silně ohrožený vyhynutím.

Plicník lékařský (Pulmonaria officinalis)
Je to 15-30cm vysoká vytrvalá rostlina, která kvete od března do května. Vyskytuje se v listnatých a smíšených lesích, výjimečně na lesních lemech a nevyužívaných travnatých plochách. Celá rostlina je až do květenství pokryta štětinatými chloupky. Kvítky plicníku mají zpočátku růžovou barvu, v plném květu fialovou, a ta po opylení přechází v modrou. Toto střídání barev nezávisí na vnějších podmínkách, ale je způsobeno změnou konzistence buněčných šťáv z kyselé na zásaditou. Dá se předpokládat, že změny barvy jsou současně signálem pro hmyz, neboť barva ukazuje, v kterých květech je ještě nektar. Pozorováním bylo zjištěno, že některé druhy hmyzu navštěvují pouze květy růžové. Tato různobarevnost má další výhodu v tom, že je rostlina nápadnější a lépe láká hmyz. Opylení zprostředkují včely, čmeláci a motýli. Je stinnou rostlinou kvetoucí před olistěním stromů.

UMÍSTĚNÍ

DALŠÍ INFORMACE: http://www.stezka.cz
Typ záznamu: Naučná stezka
AKTUALIZACE: uživatel č. 685 org. 2, 21.09.2004 v 12:57 hodin